Tichá radost

Poselství - prosinec 2010

Poselství - prosinec 2010

zpět

Božské projevení z trpělivosti

 

Svatý, svatý, svatý je náš Pán a Spasitel. Já, Archanděl Rafael, nositel božské lásky, jsem vstoupil do vašeho středu. Doprovázejí mě nespočetní andělé, aby s vámi slavili radostnou slavnost objevení se našeho nebeského Otce na zemi.

 

Jeho láska všechny vykoupila, neboť On sám přišel v tu Svatou noc před dvěma tisíci lety na zem. Chceme plni radosti – jako každý rok – slavit s vámi narození Ježíše. Zdravíme Ho, skláníme se před Ním v našem středu.

 

Mír nechť je s vámi, mír ve všech srdcích. Světlo našeho Spasitele svítí nyní a neustále. Osvětluje vaši cestu domů. Léčivě dopadá na rány vašich duší. Opět do vás proudí mír.

 

My z nebes, kteří jsme vždy s naším Pánem a Spasitelem kolem vás, jsme vám přinesli dárek. Otevřte své ruce! Otevřte svá srdce a nechte, aby se vás dotkla záře světla Svaté noci! Radost vstupuje do vašich srdcí, do vašich duší, neboť víte, že jste děti Nejvyššího. Jste Jeho služebníci a služebnice a kdysi jste si pro tuto cestu po zemi předsevzali, že pro Něj budete působit v pokoře a lásce.

 

Jemné květy nebeských čemeřic [Kristových růží], krásnější než jaké jste kdy viděli na zemi, sypeme do vašich rukou. Ciťte, jak skrze tyto květy do vás proniká nebeská láska. Naplňuje vás radost a bezpečí a cítění, že spočíváte na srdci Otce a jste s Ním jedno. Na tento nebeský dárek si můžete častěji vzpomenout.

 

Ještě jednou rozdáváme květy z věčného domova a sypeme je – přes tuto místnost dále – do rukou všech lidí, kteří milují Boha. Kéž jsou všechna přijímající srdce připravena mír a požehnání našeho Pána přijmout a vyzařovat do světa.

 

A toto má vycházet jako radostné poselství do stvoření: „Otec mluví se Svými dětmi.“ Jemu nyní chci vzdát čest. Skláním se ještě jednou hluboce před Ním a ustupuji v tichém uctění, děj se jeho vůle!

 

Amen.

 

 

Božské projevení z lásky

 

, váš nebeský Otec, ale i váš Bratr, Ježíš, jsem uprostřed mezi vámi a skutečně, říkám vám, obklopuje vás nepřehlédnutelné množství Mých andělů. Přivedli sebou mnoho duší, které se chtějí účastnit této slavnosti.

 

Proč jsem se , Ježíš, musel tehdy v Betlémě narodit v jeskyni ve skále? , Král všech Králů, , Stvořitel nebes a země jsem ležel v jeslích na krmení. Proč?

 

Sklonil jsem se k těm všem, kteří na této zemi nesou utrpení. Skrze Mé nuzné narození mohou všechny Mé děti, které žijí ve slumech této země, které žijí a pracují na hromadách odpadků, najít cestu ke Mně. Kdybych přišel na zem v lesku tohoto světa, tak by Mé trpící děti nenašly ke Mně přístup.

 

Vy, Mí poslové světla, jste na vykupujícím paprsku, který sahá z nebe až na zem, inkarnovaní se silou v sobě, abyste obrátili osud této země. Podívejte! Betlém je všude tam, kde děti hladoví, mrznou, žijí na ulici, jsou nemocné, možná dokonce byly vydané na pospas, protože trpí nakažlivou nemocí. Tam všude je Betlém, kde panuje nouze.

 

Nepotřebujete již chodit daleko, např. do afrických zemí nebo do Indie, i ve vaší zemi je nouze. Sice pomáhá stát a je mnoho charitativních organizací, které se starají o ty, kteří žijí na okraji společnosti. Přesto lidé umrzají a děti hladoví i ve vaší zemi.

 

Ve věčném domově jsem vám dal Své požehnání pro vaši cestu na zem. Na vašich čelech září kříž, který jste na sebe dobrovolně vzali, abyste Mě na zemi následovali. Nouze, kterou vaši sourozenci zakoušejí, je i vaše nouze. Bolest a nemoc ostatních je i vaší bolestí, je i vaším utrpením, neboť jste poutem lásky spolu navzájem spojeni. Spojeni nejen se všemi lidmi, nýbrž jste jedno se vším životem.

 

Už jste nějakou dobu putovali se Mnou, a vždy znovu jsem vás učil jednotě. Když trpí zvířata, je to i vaše utrpení. Když je stvoření týráno, tak i vás zasahuje tato bolest. Nejste ale bezmocní jako Moji poslové světla zde na zeměkouli. Vybavil jsem vás silami, které ve vás z části ještě dřímají a měly by být ještě mnohem silněji probuzeny. Jsou to síly nebeské lásky, kterou realizujete v myšlenkách, slovech, ale i v činech.

 

Jsou to síly lásky, které v myšlenkách – jak jsem vás to už tak často učil – vysíláte jako mír, požehnání a zdraví ke stvoření a všude tam, kde je Betlém na zemi. Nahlížejte na sebe jako na nepoznané anděly v lidském rouchu, vybavené – opakuji to – mocí a silou, tvořivou energií. Aplikujte to!

 

Do Vánoc je ještě pár dní. Budete před sebou mít to nebo ono obstarávání a také nákup na slavnostní tabuli. Když spěcháte ulicemi tohoto světa, myslete přitom na své bližní! Nejděte kolem svých sourozenců s myšlenkami nasměrovanými jen na to, co ještě musí být před slavností vyřízeno! Předložte Mi své plány! A vám řeknu: Snově splníte to, co zamýšlíte, aby se mohla slavnost Mého narození slavit ve vašich rodinách v radosti. Nemusíte svým nákupům věnovat žádné myšlenky.

 

Místo toho žehnejte svým sourozencům v nákupních domech, posílejte myšlenky lásky do jejich srdcí a především zapalujte světlo míru v těch všech, kteří vás potkávají. Vánoce jsou oslavou míru. jsem vám přinesl mír, přesto ale stále ještě není mír mezi lidmi. Vaše světla míru, která zapalujete ve svých bližních, se stanou plamenem, který se spojuje se všemi plameny míru na celé zemi a zasáhne ty vaše bližní, kteří ještě stojí proti sobě v boji. Také mezi Izraelem a Palestinou ještě stále není mír.

 

Když ve svých médiích slyšíte nebo vidíte zprávy o bojích, teroristických útocích a podobně, pak buďte Mými tvořivými syny a dcerami, zabalte své sourozence do lásky – říkám to ještě jednou – a zapalte v nich plamen míru.

 

Kdysi jsem přišel na zem a připravoval Svým dětem cestu domů. Nyní jste šli na zem vy a připravujete cestu domů svým sourozencům, ale nejen svým sourozencům. Skrze své požehnání pomáháte s tím, aby se postupně stvoření proměňovalo. Pomáháte s tím, aby to, co před lidstvem stojí, bylo zmírněno; neboť zasetá setba je před sklizní. Když po zeměkouli, po všech zemích jde velké utrpení, pak vy jste Mí nosiči kříže a spolupomáháte toto utrpení mírnit.

 

Vy a ti, kteří vás následují, Mi připravujete cestu pro Můj návrat, návrat při kterém vezmu všechny Své děti domů. Žádné nezůstane pozadu. I k tomu slouží příklad Betléma. Když vaše těla v noci spí, pak pomáháme ve společenství – vy, jako Moji poslové světla, a s nebeskými zástupy po vašem boku – po celém světě všem v největší duševní nouzi. Jdeme po zemi a utěšujeme, milujeme a léčíme bolest. Vy jste ale jen tehdy se silou, kterou jsem do vás vložil, u tohoto nočního úkolu, když i přes den myslíte na to, abyste lásku, mír, požehnání a zdraví posílali jako světlo ke všemu, co žije, a rozdávali se v činné lásce k bližnímu.

 

Moře čemeřic je rozprostřeno kolem vás. To, Mí milovaní synové a dcery, jsou všechno vaše myšlenky, vaše slova, vaše činy lásky. Toto moře bílých čemeřic – viďte to jako symbol – se má rozprostřít po celé zemi. Vy jste jedno se všemi sourozenci, kteří Mě milují, je jedno v jakém náboženství. Myslete vždy na to, že je jen jeden Bůh, a všichni jsou Mé děti, všechny je dovedu domů!

 

Rozdávejte tedy duchovní čemeřice (Kristovy růže)! Jděte v duchu po zemi a rozdávejte tyto čemeřice lásky, požehnání, zdraví a především také míru! A říkám vám: Bude mír.

 

Právě vy v této zemi jste zažili, jak skrze málo lidí vznikla revoluce, revoluce míru, lásky, jednoty. S jakým nadšením jste všichni slavili sjednocení své rozdvojené země. Vezměte si to jako příklad, že všichni lidé jsou jedno přede Mnou vaším Bohem a Stvořitelem, a již neoddělujte!

 

Má slova znějí vážně, přesto je Má radost s vámi. V předcházející době jsem vás, Své syny a dcery, pozoroval. Věrni svému slibu jste kolem sebe šířili lásku, mír, požehnání a zdraví jako světlo. Nyní je přáním Mého srdce, aby toto šíření probíhalo po celé zemi. Nezůstávejte tedy již nadále uvíznutí jen v malém kroužku, nýbrž se otevřete pro šíři této zeměkoule, která je ale jen nepatrné zrníčko písku v Mém stvoření, a ciťte jednotu nebe, všech nebeských zástupů s vámi, i jednotu všech duší, všech Mých dětí.

 

Žehnám vám, Mé děti v duchovním šatě, které Mé Slovo slyšíte, které jste se chytily rukou andělů, i vy máte být posly Mé lásky, Mého míru a Mého zdraví. To je váš úkol. Zapomeňte sami sebe a rozdávejte se, tak jako jsem se daroval před dvěma tisíci lety všem Svým dětem v jesličkách v Betlémě! Rozdávejte se tak, jako sourozenci zde v kroužku! Na vaše čela kreslím Svým požehnáním kříž. Pokud je to i vaše vůle, pak buďte Mí nosiči kříže v duchovních oblastech.

 

Žehnám a posvěcuji svíce, které jsou zde v místnosti. Mé milované děti, tyto svíce ať jsou symbolem pro stravující lásku, kterou jsem, a kterou jste i vy v jednotě se Mnou. Protože cesta po zemi není vždycky lehká, což moc dobře vím, proto posvěcuji tyto svíčky a vkládám do nich duchovní sílu. Když jste unavení, zchvácení nebo smutní, když vás skličuje duchovní nebo tělesná bolest, pak zapalte tyto svíčky.

 

Viďte mě v tomto světle! Představte si, že Já, Světlo Světa, jsem ležel v Betlémě v chlévě! Tím jsem na Sebe vzal utrpení cesty po zemi, proto vám rozumím a nesu s vámi všechno, co vámi hýbe. Ve světle této svíce Mi položte k nohám všechno a vám slibuji, že vám odeberu všechno, co vás skličuje v bolesti, žalu, utrpení tohoto světa. Osvěženi a s novou odvahou se opět vydáte na cestu po zemi a především budete cítit Mou blízkost. Nyní budu mlčet skrze tento nástroj, ale Mé projevující se Slovo je ještě mezi vám.

 

Amen.

 

 

Božské projevení z milosrdenství

 

Kapka z Mého božského milosrdenství a kapka z Mé božské lásky se nyní vznášejí prostorem a časem a splývají v Betlémě, neboť Láska se narodila v malém, bezbranném dítěti v jednoduchém chlévě, v jeslích na krmení. Podívejte, Láska otevírá vaše oči a světlo zdraví proudí kolem zeměkoule, aby naplnilo všechna srdce a bylo světlem v nejtemnější noci! Světlem, které se opět rozdává v prostoru a čase a skrývá naději, že vykoupení je konečně blízko. Toto světlo nechalo objevit se anděly, kteří pastýřům na poli zvěstovali radostné poselství.

 

Podívejte se na obraz jesliček, který pastýři uviděli svýma očima, uchovali ve svých srdcích a předali dále svým milým! Já, nebeské Dítě, jsem v jeslích a žehnám, a láska a nebeské léčící síly se rozdávají v jedné spršce za druhou. Lidé u Mých jesliček, zvířata v chlévě, zvířata na polích, ti všichni jsou jedno v Mém božském světle.

 

I když ve Své prostotě a ve Své dětské podobě vypadám malý a bezbranný, jsem přesto zabalen do ochranného šatu z lásky a milosrdenství. Z velké dálky vidím přicházet krále, krále, kteří Mi vzdávají úctu. Viďte v nich symbol pro to, že i vy jste královské děti, které jsou na cestě domů, královské děti, které prostorem a časem absolvují svou cestu a které najdou cestu jen tehdy, když následují světlo.

 

Tak viďte i ve svém srdci zlatou hvězdu lásky, která vám ukazuje cestu, cestu ke zdraví, cestu domů do vašeho domova, který je v duchovních světech u Mě v Mém Otcovském Srdci připravován pro každého z vás.

 

Když se podíváte na poklady, které Mi králové přinesli, tak se nedívejte na materiální hodnotu těchto darů, nýbrž viďte smysl v tom, že i materie je část mého stvoření a že vaše cesta prostorem a časem slouží nejen k tomu, abyste vy sami byli vykoupeni, nýbrž aby i materie byla vykoupena.

 

Tak nese každý z vás svým způsobem i materii ke Mně nazpátek, neboť vše touží ke Mně, svému nebeskému Otci a Bratru, Ježíši Kristu. Ode Mě jste vyšli a ke Mně se máte jednou opět vrátit, abych vám korunu, která se ztratila, mohl znovu nasadit. Vás a celé Mé stvoření opět uzdravím.

 

Jako Jezulátko se ve vašich srdcích narodím v každém okamžiku, kdy ke Mně přijdete. Tehdy jste u Mě, vzdáváte mi úctu, chválíte a velebíte mě a sloužíte Mi v lásce, tak jako to kdysi udělali králové. V duchovním smyslu pro to jdete daleké cesty, abyste pak, když jste z cesty sešli, našli opět cestu zpátky na správnou cestu.

 

Mé svaté narození na slavnosti lásky vám má vždy znovu připomínat, že se milosrdná Láska, kterou jsem, nepřetržitě rozdává. Ony dary: lásku, milosrdenství a Mé požehnání máte i vy v Mém jménu předávat dále, abyste proud lásky a milosrdenství, který od tehdejší doby kmitá prostorem a časem, nechávali stále více a více sílit.

 

Mé svaté světlo má svítit stále jasněji. S každou myšlenkou plnou světla proudí z vašeho srdce vánoční dárek vždy a vždy znovu ke všemu bytí. Když vidíte bolest země, přijďte ke Mně, darujte se Mi, a se rozdám skrze vás, aby se bolest země zmírnila. Vše, co na své cestě vnímáte, vnímáte, protože to má něco společného s láskou, s láskou, která vám je dávána, ale také s láskou, kterou vy dáváte. Právě tehdy, když je pro vás nejtěžší lásku dávat, právě tehdy je láska obzvláště důležitá, právě tehdy je láska nutná, ano, obracející nouzi.

 

Myslete vždy na dítě v chlévě, které se nedívalo na to, jak obtížná tato temná, studená noc je, nýbrž že otevřelo oči a srdce, aby tam bylo v lásce. Když tak jdete po své cestě, se Mnou, Jezulátkem v srdci, když Mi sloužíte plni lásky a když při tom budete jako dítě, malé, skromné, ano bezbranné ve vnějšku, plné odpouštějící lásky, pak jste v následování, pak jste na cestě domů, pak rozmnožujete lásku a milosrdenství a Mé léčící světlo.

 

Ty oblasti, které jsou temné, ty oblasti, ve kterých se zdržují vaši sourozenci, kteří se ode Mě oddělili, ty tmavé oblasti jsou stále vroucněji zabalovány Mým světlem a více a více vašich sourozenců otevírá oči a poznávají světlo, proti kterému se dlouhé běhy času bránili. Jejich srdce z kamene se taví a i tam se pak narodím, i tam je pak svatá noc.

 

Neumdlévejte tedy v tom stát za Mnou a sloužit Mi, právě i tehdy, když stojíte ve zkoušce, právě i tehdy, když se cítíte vytěžovaní, právě tehdy, když už je všeho moc, právě tehdy, Moji milovaní, přijďte ke Mně a služte Mi! Skutečně, říkám vám, váš celý člověk bude zalit Mým léčícím světlem a vy uvidíte cestu, která vás vyvede z vašeho slzavého údolí.

 

Myslete vždy na to, že v každém okamžiku, ve kterém ke Mně přijdete, se nově narodím ve vašich srdcích! V každém z těchto okamžiků putujete se Mnou, Dobrým Pastýřem, prostorem a časem. Neputujeme jen tak, nýbrž putujeme, abychom Mé padlé děti, ony ztracené syny a dcery, vzali domů. Rozdávat se nezištně v lásce, být světlem a láskou, být milosrdný, být světlem pro svět, to je pravý smysl svaté noci.

 

Buďte tedy ještě jednou bohatě požehnáni, vy, kteří jste zde shromážděni v kroužku, ale i vy všichni, kteří Mé Slovo čtete, buďte požehnáni z Mého Otcovského Srdce. Ale i všichni vy, kteří Mé slovo neslyšíte, i vy jste požehnáni z Mé milosti a milosrdenství. Tak proudí Mé požehnání prostorem a časem jako ona kapka lásky, jako ona kapka milosrdenství, a je to jako aleluja, které zní dálkami, výšinami a hlubinami. Ano, nebesa se otevřela, pozounové sbory andělů se rozléhají a je ohlašován mír: mír lidem na zemi! Mír, mír, mír!

 

Vezměte sebou tento mír, který nyní naplňuje vaše srdce, a nechte ho proudit ve svatou noc! Jděte do ticha, vezměte svíci, kterou jsem posvětil, zapalte ji, ponořte se do Mého srdce lásky a nechte lásku a mír proudit! Darujte se Mi tak a celému stvoření!

 

Amen.

 

 

Bereme si svíčky k ruce, zapalujeme je od vánoční svíce, která slouží jako symbol pro světlo našeho Pána, a jako symbol pro to, že chceme světlo předávat dále, si podáváme navzájem světlo.

 

Modlitba:

Milí sourozenci, věřím, že mohu mluvit i vaším jménem: Ponecháváme si zapálenou svíčku v ruce, povstaňme, položme si pravou ruku na srdce a modleme se:

 

Milovaný, nebeský Otče, dnes večer jsi nás opět tak bohatě obdaroval, děkujeme Ti z nejhlubšího srdce a tímto Ti slibujeme, že Tvá slova nezaniknou, nýbrž že se v nás v plné míře probudí v život.

 

Plni vážnosti chceme Tvou lásku, požehnání a zdraví vyzařovat do stvoření, k našim sourozencům a ke všemu, co žije. Světlo míru poneseme v modlitbě a v myšlenkách ke všem národům.

 

Otče, vylil jsi nad námi svou milost a tuto milost chceme dávat dále i všem svým sourozencům. Díky, Otče, za Tvou lásku, za Tvou blízkost. Skláníme se před Tebou, který jsi v každém sourozenci, nejen zde v kroužku, nýbrž Ty jsi ve všech Svých dětech, a proto se skláníme před všemi dalšími Tvými dětmi, Ty v nich, buď Ti sláva, Otče!

 

I když nyní sfoukneme světlo svíčky, tak svítí dále v našich srdcích, neboť je symbolem naší lásky k Tobě.

 

Amen.

 

 

 

 

Dva vánoční příběhy:

 

Kristova noc z Kromy

 

Příběh ke svaté noci od Hanse Schäuflera

 

Všechny roky, když jsou Vánoce, když mám pro sebe pár dní čas, listuji stohem zažloutlých školních sešitů, deníkových zápisků z druhé světové války. Vždy znovu zažívám onu zvláštní Kristovu noc, která byla naplněna tajuplným kouzlem vánočního evangelia.

 

Byl jsem tehdy zpravodajský důstojník tankového praporu, který byl po týdny trvajících a prohrávaných bojích zničen před branami Moskvy od sibiřských vojsk zvyklých na převahu zimy. Jen asi 100 mužů naší jednotky přestálo tuto nemilosrdnou zimní válku živí a zdraví. My, zbylí, jsme měli za úkol probojovat se zpět k naší výchozí poloze a shromáždit se v Kromy, městečku jihozápadně od Orel.

 

Zde nás očekávala polní pošta. Rozdělovaly se balíčky a dopisy z domova, které nás v předešlých týdnech nezastihly. Zde jsme chtěli slavit své první Vánoce v Rusku. Divizní farář byl u nás, aby s námi uspořádal oslavu narození Pána.

 

Stranou od hluboce zasněženého městečka byl na malém kopečku napůl rozpadlý kostel, orientálně působící stavba s pěti zvláštně vinutými cibulovými věžemi. Klenbu odstřelili komunisté v roce 1917 při říjnové revoluci. Později byl chrám používán jako sýpka na obilí. Uvnitř ležel sníh do výšky kolen, rampouchy visely z prázdných děr po oknech a jinovatka pokrývala rozedřené zdi.

 

Postavili jsme do zasněženého kruhu kostela, přímo pod šedivé sněhové nebe Ruska, dva smrky a ozdobili je svíčkami a třásněmi z našich vánočních balíčků od našich milých. Ze surových prken sroubili nadšení mladí vojáci nemotorný oltář a primitivní lavici pro přijímání. Zatímco jsme tloukli kladivy a řezali pilou, přišel rozrušený spojař a doručil mi „naléhavý radiogram“: „Pluky kozáků na postupu na Kromy. Živá partyzánská činnost ve městě – podle hlášení agentury připravují normální ruská vojska, převlečená do civilu, útok a povedou ho odtud.“

 

Těžce a přesto nějak slavnostně zvučely tlumené údery kladiv k nebi otevřenou lodí kostela – měly být tyto všechny přípravy k ničemu? Když bych nyní tento radiogram předal svému veliteli, museli bychom bezodkladně obsadit postavení před městem, abychom ve svatou noc odrazili ohlášený útok. Ne, nechtěl a nemohl jsem věřit, že by právě v příštích dvou hodinách měli Rusové přijít. To jsem svým kamarádům, kteří se se mnou tak moc těšili na tuto hodinu rozjímání, nemohl udělat. Tak jsem zatlačil všechny pochyby a mlčky radiogram zastrčil. Ať mi tehdejší velitel dnes promine.

 

Noc přišla brzy. Postavili jsem hlídky kolem kostela, abychom se zajistili před překvapeními. Zbylých 80 mužů se ztratilo ve velkém kruhu ruského kostela. Zbožně a se zapomenutím všeho jsme naslouchali mši svaté. Nabízel se nám jedinečný pohled. Od blikajících svíček na obou vánočních stromcích stál strašidelně osvětlený polní duchovní u neozdobeného oltáře. Vločky sněhu se bez hlesu snášely roztrženou klenbou kostela a opatrně usedaly na ramena šedých ministrantů, na mešní roucho kněze a na větve ozdobených smrků.

 

Když jsem se jednou otočil, abych se podíval do obličejů pár vojáků, myslel jsem, že nevěřím vlastním očím: hlavu na hlavě stáli obyvatelé z Kromy za námi, vousatí muži se sandály z kůry na nohou ovázaných hadry, ženy v obnošených ovčích kožichách a tmavých šátcích na hlavě. Ale ještě nikdy ve svém životě jsem neviděl tak krásné, tak věřícně rozjasněné obličeje. Jak dlouho to už mohlo být, co se tito utýraní lidé mohli účastnit bohoslužby.

 

Tito muži a ženy z Kromy, kteří vůbec nerozuměli slovům vánočního evangelia, které kamarád četl pevným hlasem, slyšeli přesto radostné poselství. Slzy tekly po jejich utrápených, hladem a válkou poznamenaných obličejích. „Sláva buď Bohu na výsostech a mír lidem na zemi“ zářilo z jejich očí.

 

Můj pohled klouzal z obličeje na obličej. Tu jsem náhle objevil v jednom tmavém koutě skupinu mladých ruských mužů, kožešinové čepice vzdorovitě na hlavě, opírající se bez účasti na svatém dění o zeď. Viděl jsem oči plné příšerné nenávisti – oči, jaké člověk nikdy nezapomene. Všiml jsem si vysoké štíhlé postavy s ostře řezaným obličejem a inteligentním pohledem. Jako blesk mi projelo hlavou – radiogram. Planoucí horkost mi přejela dolů po zádech. Neustále jsem se musel na tohoto nápadného muže uprostřed skupiny, která do tohoto kruhu v tuto hodinu nepasovala, dívat. Musel to být vůdce těchto lidí.

 

Matička se sněhově bílými vlasy, se zády ohnutými pod tíhou let, klečela vzlykající při proměňování ve sněhu a dělala si třesoucí rukou kříž. Mladí Rusové stáli stále ještě v přítmí, ale skoro mi připadalo, jakoby se jejich obličeje již nedívaly tak nezúčastněně. Když jsme pak šli v párech zpátky od lavice na přijímání, neviděl jsem již ani posměšný úsměv.

 

Pak se stalo něco zvláštního. Polní duchovní udílel požehnání. Dělal kříž spasitele ztuhlýma rukama nad zástupem klečícím ve sněhu, nad Rusy a Němci, nad přátely a nepřátely. Tu ten nápadný muž ve středu skupiny – nyní, když všichni klečeli, jsem mohl vidět, že měl na sobě pod neforemným kožešinovým kabátem dobře střižené velitelské holínky – obřadně sejmul kožešinovou čepici a sklonil pyšnou hlavu a ti všichni mladí muži následovali jeho příklad, sice zdráhavě, ale bez výjimky.

 

Dvě foukací harmoniky zanotovaly vánoční píseň. „Tichá noc, svatá noc“ zaznívalo proti sněhem se třpytícím zdem a vítr nesl vroucí melodii otevřenou klenbou kostela ven ke kamarádům, kteří tam stáli na stráži. Oblak bílého dechu byl nad slavnostním zástupem a ztrácel se v tmavé klenbě.

 

Chrám se pomalu vyprazdňoval. Já jsem ho opustil jako poslední. Venku mi vyšel vstříc muž s důstojnickými botami. Byl sám. Dlouze se mi mlčky díval do očí. V jeho pohledu byl zvláštní lesk. Pak řekl lámanou němčinou, více sám k sobě než ke mně, slavnostně a rozvážně jako když se říká přísaha:

 

Kristus se narodil!“

 

Pak mě políbil na obě tváře, jak to bylo ve starém Rusku vánočním zvykem. Dlouho a pevně jsme si stiskli ruku a rozuměl jsem mu, i když již neřekl žádné slovo. Pak vyšel jistým krokem do tmy, ne vyšlapanou pěšinou k obci ale prostředkem skrz po

kolena vysoký sníh. Prorážel si svou vlastní cestu. Krok za krokem šlapal rovně bez ohlédnutí do tmy, vstříc světlu.

 

 

 

První dar

 


Podle staré francouzské legendy

 

V tu noc, kdy se Kristus narodil, se událo mnoho zvláštního. Oheň nikoho nezranil, i když se ho dotkl holýma rukama, nefoukal žádný vítr, vlk ležel vedle jehňátka, panoval hluboký mír. Hvězda jasně svítila nad chudou chýší, aby ukazovala cestu těm, kteří ji hledali. Všichni o tom víme, protože nám to již mnohokrát vyprávěli. Co je ale jen málokomu známo, se stalo kolem půlnoci. Dveře chléva se v pantech tiše otočily a na prahu stála žena, stará a ohnutá, zabalená do bezbarvého šátku. Šedé prameny vlasů jí padaly do čela, její obličej byl bledý a jako vyhaslý. Ze záhybů jejího šatu ale proudil takový chlad jako z hrobu, že Maria se vylekaně sklonila nad dítětem, aby ho chránila, neboť jí popadl strach z hrozivého zjevu a h hrobového ticha, které ji obklopovalo.

 

Nic nebylo slyšet než šustění slámy a klidný dech vola a osla. Pomalu přicházela stařena blíž a blíž, pomalu zvedla hlavu a podívala se na Marii s očima plnýma smutku a zoufalství, že to matce boží sevřelo srdce. Tu z ní zmizel všechen strach, neboť jí připadaly tyto oči důvěrně známé, daleko zpátky do minulosti ji zavedl tento pohled. Cítila, že se vine pouto kolem této ženy, kolem ní, kolem dítěte – nemohla ale pochopit, ani čí pouto to bylo, ani kdo ho vinul, a ve svém zmatení poprosila cizinku, aby zůstala.

 

Šouravě se stařenka posouvala k jesličkám, namáhavě pokrčila koleno, pak něco vytáhla z šíře svých šatů, něco, co ochraňovala jako klenot – a když otevřela ruku, viděla Maria, že to bylo jablko. Jablko scvrklé, plné vrásek, a ani ne celé. Kousek chyběl. Se skloněnou hlavou podala stařenka ovoce dítěti a chlapec po něm radostně sáhl. Sotva se ale jablka dotknul, vzešla záře z jeho malých rukou a vyplnila celý prostor. Nebeská hudba se rozezněla a za jásotu andělských sborů, které chválily vítězství lásky nad trýzní viny, se stařenka zvedla, štěstí zářilo z jejích očí a s mladistvou ladností vyšla z chléva jako požehnaná. Tu poznala Maria, že to byla Eva, ta která se dopustila chyby, hříšnice a přesto pramatka lidstva, sestra všech žen, která nyní vysvobozená přešla do světa blažených duchů, vrátila se domů k tomu, který ji stvořil. Jablko ale, první dar, leželo kulaté, neporušené a zlaté jako slunce v rukou božského dítěte.

 

Leckterý starý mistr věděl o tomto tajemství a maloval Jezulátko na klíně matky, ručičky slavnostně složené kolem zlatého jablka, jako věčný znak nového pouta. 

zpět